Země a cesty, číslo 131 (1/2015)

SVSC. Miroslav Šnejdar: PLAVECKÉ OSTROVY - DVAKRÁT SAMOA
Plavecké ostrovy leží uprostřed Tichého oceánu, největší vodní plochy naší planety. Tento ne vždy „tichý“ oceán jsem procestoval křížem krážem třináctkrát a ostrovy jsem několikrát navštívil, protože leží na křižovatce cest do všech okolních souostroví. Plavecké ostrovy se dělí na Samou (donedávna ještě Západní Samoa), což je samostatný stát v rámci Commonwealthu a na východní Americkou Samou (závislé území USA od roku 1889). Všechny ostrovy jsou pro turisty velice atraktivní. Vysoké kopce s bujnou tropickou vegetací a rozeklaná pobřežní skaliska se střídají s tichými plážemi, na kterých se dobře lenoší. Na hradbu korálových útesů neustále dorážejí mořské vlny a vytvářejí tak příjemnou zvukovou kulisu. Teprve v posledních desetiletích bylo objasněno osídlování Tichomoří. Po poslední době ledové před 12 tisíci roky se zvedla hladina moře a černí obyvatelé Nové Guineje začali osídlovat blízké ostrovy na východě a dostali se až na Fidži. ---

Jaromír Kolejka: KAMSKÉ PŘEDURALÍ - SŮL NAD ZLATO
Ural a Kama jsou významné geografické fenomény evropské části Ruska. Toto spojení kamene a vody symbolizuje dramatickou minulost i bohatství Permského kraje – jednoho z významných subjektů moderní Ruské federace. Poloha na severovýchodě evropského Ruska na pomezí Evropy a Asie, v povodí veletoku Kamy a podél horstev Středního Uralu není ani zdaleka periferní, jak by se mohlo zdát při pohledu na mapu. Plocha kraje je ohromná, přičemž 160 600 km2 obývají necelé tři milióny obyvatel. Středisko kraje – město Perm (v ruštině ta Perm) – čítá něco přes milión obyvatel a soupeří s Rostovem na Donu o pozici nejmenšího miliónového města v Rusku. V Permském kraji se setkává sedimentární Východoevropská tabule se starými masívy Uralu, území postižené v pleistocénu opakovaně severským kontinentálním zaledněním s otevřenými pláněmi jihu, nekonečná tajga s kavylovou stepí, širokánské nivy velkých řek s kamenitou horskou tundrou vrcholků hor. ---

VSC. Ivan Mezník: NACHIČEVAN - ZBYTKEM ZEMĚ UCTÍVÁN
Je na světě mnoho míst, které ještě turisté nezařadili do seznamu poptávaných destinací. K nim rozhodně patří Nachičevan (ázerbájdžánsky Naxçivan, v angl. přepisu Nakhchivan), tajuplná země se stejnojmenným hlavním městem, která je dislokovanou autonomní republikou Ázerbájdžánu. Na rozloze 5500 km2 tu žije 400 000 obyvatel. Zrod tohoto územního útvaru nepřímo vyvolala invaze Rudé armády v roce 1920, která ukončila existenci krátce trvající Ázer bájdžánské demokratické republiky vzniklé v roce 1918 v městě Ganca (Gănçă). Bezprostředně nato došlo v roce 1922 k vytvoření Zakavkazské sovětské socialistické republiky (společně s Gruzií a Arménií) jako předehry k následnému teritoriálnímu rozčlenění na Ázerbájdžán, Arménii a Gruzii v rámci tehdy vznikajícího Sovětského vazu. Spletité hry o územní nároky byly mocensky uzavřeny tím, že Nachičevan (do té doby jako část Ázerbájdžánu rozprostírajícího se souvisle od Baku) byl v roce 1924 oddělen územím provincie Zangezour, které bylo přiřknuto Arménii. ---

SC. Jan Kříž: SETKÁNÍ V GRAN PARADISO
ednou na jaře jsme byli zase ve Val d’Aosta. Sluníčko svítilo a brzy se udělalo hezky teplo. Sněhy na horách začaly tát a Dora Baltea měla vodu. Hodně vody, abych tak řekl, více vody, než je pro bezpečnou sjízdnost zdravé. Rozhodli jsme se, že uděláme malý výlet do hor. Bylo nás šest: Phibo s přítelkyní, Urs, Christoph, Barbara a já. Sledovali jsme malý potůček, přítok do říčky. Údolíčko bylo úzké a stoupalo příkře k masivu, zvanému Gran Paradiso. Podle potůčku, ale již v trávě, vedla zřejmě málo používaná stezka. S dosaženou výškou se údolíčko stále zužovalo, až přešlo vlastně ve skalní strž. Zdravý rozum nám říkal, abychom se raději vrátili, ale zvědavost nás ponoukala jít stále výš a výš. Pomalu se nedalo říkat jíti, už jsme spíše šplhali. Ve strži se stezka a potůček sjednotily, takže nebylo jednoduché pokračovat. Občasný vodopád, nebo spíš „vodostřik“, zablokoval strž, ale protože byla již úzká, vždycky se nám podařilo to místo nějak oblézt. --- Celý článek

c. Ivo Sladký: PRÁZDNINY V SEATTLU
Prázdniny v roce 1994 jsem strávil v americkém Seattlu. Seattle je ve státě Washington město největší a nejznámější. Má přibližně 600 000 obyvatel. Poslední dobou jeho popularita stoupá, což se projevuje přílivem nových usedlíků (především z Kalifornie, kde je prý draho). Je tu celoročně velmi příjemné přímořské podnebí – v létě zde není většinou příliš vedro (i když právě v roce 1994 bylo léto netypicky horké a 20. července zaznamenalo Seattle nejvyšší teplotu ve své historii: 37,8 °C). Město je postaveno v překrásné a rozmanité krajině, ve které se střídají kopce, roviny i velká jezera. Převažuje rozmanitá a nápaditá nízká zástavba, utopená v husté a bujné zeleni stromů a keřů (díky tomu má i přezdívku smaragdové město). ---

sc. Zdeněk Lipský: KDE LEŽÍ GEOGRAFICKÝ STŘED ČESKÉ REPUBLIKY?
Na vycházkách Zeměpisného sdružení jsme loni v Golčově Jeníkově narazili na kámen s mramorovou deskou a prostým, leč pro zeměpisce doslova ohromujícím nápisem: Střed ČR. Nechali jsme se u něj zvěčnit a příslušný snímek najdete ve fotogalerii Zeměpisného sdružení. Je to ale skutečný střed České republiky ? A jak jej vůbec určit ? Pochybnosti vznikají už z toho, že Golčův Jeníkov není zdaleka jediné místo, kde je střed České republiky vyznačen. Nejznámější je geometrický střed ČR uváděný v Číhošti, vesnici, která se nechvalně proslavila tzv. číhošťským zázrakem a jeho neblahými následky. Geometrický střed je definován jako těžiště rovinného útvaru omezeného jeho hranicemi. ---

VSC. Bohumír Krepčík: SOLOVECKÉ OSTROVY
Před více než desítkou let jsem doputoval, ne s cestovkou, ale se skupinou cestovatelů, do malého přístavu Kem na pobřeží Bílého moře v Karélii. Odtud se lidé po přijetí křesťanství po staletí vydávali osídlovat sever. Nemohli vynechat blízké Solovecké ostrovy. Poprvé na nich přistáli Otec Savatyj s mladším spolubratrem Germanem. Do země zarazili kříž a začali křesťansky žít. Časem jich přibývalo, zbudovali za přetěžkých podmínek monastýr - klášter a začali hospodařit. Protože byli pracovití, zanedlouho se dopracovali dobrých výsledků. Později klášter převzali tzv. starověrci, kteří se nechtěli podřídit nově zaváděné pravoslavné liturgii a v důsledku toho byli do těchto nehostinných míst vypovídáni. V roce 1667 však byli do jednoho pobiti. ---

VSC. Bohumír Krepčík: MONT SAINT-MICHEL - PERLA BRETANĚ
Před asi více než 15 lety jsem podnikl s jednou brněnskou cestovkou zájezd do Francie. Projeli jsme Lotrinskem, nakoukli jsme do Burgundska, naším hlavním cílem byla ale Bretaň. Bretaň, nejzápadnější oblast Francie, vyčnívá do Atlantiku právě tam, kde se oceán začíná zužovat do průlivu La Manche. Na rozhraní Bretaně a Normandie jsme nemohli nenavštívit vpravdě mystické místo: klášter a opatský chrám Mont Saint-Michel. Již zdáli, když jsme se k němu blížili, vzrůstala naše nervozita a napětí. Mohutná skála je obestavěna do posledního místečka. Původní kaplička z 8. století se stala mohutnou pevností. Benediktini věrni svému heslu Ora et labora (Modli se a pracuj) zde odvedli svým staletým úsilím grandiózní dílo. ---

Z 50 let starých zeměpisných časopisů
K. Seget:
ZEMNÍ PYRAMIDY NA KOTLÁŘCE V PRAZE-DEJVICÍCH
Skalní podklad Dejvic a přilehlé Bubenče, které jsou částmi Prahy 6, je většinou zakryt terasovými náplavy Vltavy a sprašovými hlínami. Je to především terasa, označovaná jako terasa dejvická III.a, ze skupiny teras spodních, jejíž písčité štěrky se zachovaly na území Dejvic a Bubenče v nadmořské výšce 208-214 m. V této úrovni Vltava vytvořila v době spodních teras velký meandr, jehož nárazový břeh lze sledovat pod sprašovým pokryvem jižně od Dejvického nádraží, velkým obloukem na Velvarskou třídu k budově základní devítileté a střední školy a podél úpatí svahu pod Hanspaulkou až k zmíněné Kotlářce. Písčité štěrky dejvické terasy III.a a především kotlina po starém opuštěném vltavském meandru, jsou pokryty sprašemi a sprašovými hlínami o různé mocnosti. ---
Sborník Čs. společnosti zeměpisné, roč. 70, 1965, č. 1, str. 69-70.

Richard Grégr: CESTA DO SERAILU
Když tady ze svého selamliku dva plus jedna píšu na Nový rok i do vašich haremliků, či spíše serailů, musím konstatovat, že hudba geniálního Wolfiho z Únosu ze serailu, co zní i filmem Amadeus, je geniální. Ale jaké bude současné Turecko? Islám, Kurdové…. A tak máme znovu 23. května a z Prahy vyjíždíme s naším Fordem Transitem, se kterým jsme byli i vloni v Albánii, přes Srbsko až na arménské hranice. První den spíme ve Veľkém Mederu, druhý u kláštera sv. Romana už v Srbsku. A pak už soutěskou podle Nišavy míříme do Bulharska. Skončíme v Kardžali, v jehož okolí je nejen bájná pevnost Perperikon, kde naši předkové žili před mnoha tisíciletími, ale i malebné barevné skály zvané Kamenná svatba. A nazítří jsme v Turecku!
 ---

A též:
* přehled nové literatury z geografie a příbuzných oborů
* spolkové zprávy


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.