MIROSLAV KHOL

CESTA PO PERSII

Pod slovem Orient si každý může představit něco jiného. Pro někoho je to Jeruzalém, pro druhého třeba Indie nebo Egypt či země Střední Asie. Pro mě to byla především Persie s její slavnou a rozsáhlou říší. Současníci ji ale znají pod jménem Írán. Starodávný název je místním obyvatelům však bližší a často se proto titulují jako Peršané. Historii této své dávné říše mají za vlastní.

Já jsem se tam vypravil v listopadu 2017. Již při příletu na teheránské letiště jsem pozoroval, že nejen mladší, ale i starší ženy si všechny poslušně začaly šátkem obepínat svou hlavu. Některé poctivě podle islámských pravidel, některé jen tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ocitl jsem se zkrátka v jiném světě.

Teherán je obrovské město – asi 8 milionů trvale usedlých obyvatel. Leží jižně od Kaspického moře pod vysokým pohořím Elborz, jehož nejvyšší hora měří přes 5 600 m n. m. Ve městě bylo proto docela větrno. Během prvního dne jsme si jen v rychlosti prohlédli symbol tohoto města, věž Azadi postavenou v roce 1971 k výročí 2500 let od vzniku starověké perské říše a zbytek času jsme byli na jeho předměstí. Vládnou zde hlavně motorky, osobní automobily a povozy tažené lidskou silou. Všude byl hluk, pískot a na můj vkus i zmatek. Ale naše česky mluvící íránská průvodkyně nás dokázala provést i tímto mumrajem. Více se v prvním dnu stihnout nedalo. Bylo třeba pokračovat do jiných míst Íránu.

Většinu území země tvoří vysočina s nejčastějšími výškami 1000–1500 m n. m., a proto i ve dnech, kdy bylo slunečno, nedalo se tvrdit, že je teplo. Připomínám však, že byl listopad. V létě je situace určitě jiná. Írán leží v místě styku zemských desek a to bývá častou příčinou zemětřesení. Po první noci ve městě Qom jsem toho byl nepřímým svědkem, kdy jsem jeho následky naštěstí jen pozoroval z ranního televizního zpravodajství. Epicentrum této katastrofy byla při hranicích s Irákem, tedy asi 500 km od míst mého spánku. I tak mě to na klidu nepřidalo, protože bylo hlášeno okolo 400 mrtvých osob.

Zůstal jsem tedy naživu a nezraněn, a proto bylo možné pokračovat v další cestě Íránem. Ale pro samé zemětřesení jsem zapomněl napsat o městu Qom. Je to jedno z center šíitského islámu s náboženskými školami (medresami) a univerzitou. V době islámské revoluce v roce 1979 se právě zde připravoval náboženský vůdce ajatolláh Chomejní na svůj vstup do Teheránu. Do centra města jsme přijeli večer. Minarety, medresy i mešity zářily všemi barvami a musím říci, že to byl zážitek dostat se do vnitřního prostranství areálu a vnímat náladu, která vyzařovala z rozzářených světel islámské architektury. Nemenší zážitek byl i pozorovat místní obyvatele. Ještě však více než my o ně se Íránci zajímali o naši českou skupinu. Ani se nepamatuji kolikrát jsem zapózoval při společných záběrech s místními do jejich moderních mobilů. Vůbec se mně zdálo, že tam jsou k dostání výrobky těch nejlepších světových značek. Na druhou stranu nelze opominout fakt, že sledování internetu a zahraničních webových stránek je přísně selektované a pod dozorem státu.

Ale jak to asi znáte, čas s cestovní kanceláří běží velmi rychle a míst k prohlídce neubývá. A proto, jak říkají fanoušci filmové historie, „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“, pro nás to platilo pro 100 km vzdálenou bývalou pouštní oázu, dnes město Kashan. Během pohodlné jízdy klimatizovaným autobusem bylo zajímavé pozorovat postupně se zvedající náhorní plošinu se zubatými vrcholky hor. Bylo chladivé slunečno. Dorazili jsme k romantické zahradě Fin, památce UNESCO, na okraji Kashanu. Spousta vodotrysků a vodních kanálů, ale také turistů. Zážitek z tohoto místa mě trochu připomínal španělskou Alhambru. Ve vlastním městě jsme také navštívili nekonečné uličky bazaru, kde ztratit se nebyl žádný problém. Celá skupina proto šla poslušně za sebou jako na školním výletě. Ta první prohlídka íránského bazaru mě celkem bavila, zvlášť když na jejím závěru jsem byl odměněn ochutnávkou silného černého čaje. Možností ke koupi zde bylo opravdu hodně. Byl začátek zájezdu a měl jsem ještě dost místních bankovek, jimž vévodily hodnoty 500 000 nebo 100 000 dinárů. Další prohlídky jiných městských bazarů už mě ale poměrně unavovaly, protože vypadají všechny stejně. I v tomto městě samozřejmě jsou krásné ukázky islámského umění – mešity, bývalé lázně, tzv. hammany, či zdobené obchodnické domy. Při cestách k nim a vůbec po celém Íránu se setkáváme s podobiznami vojáků, kteří padli v íránsko-irácké válce. Lemují silnice a jejich jmény jsou označovány ulice. Na jednu stranu je hezké, že na ně země nezapomněla, ale na můj vkus jich je opravdu moc. Ale billboardů s vyobrazením duchovních vůdců Chomejního a Chameneje a jejich moudrých slov je ještě více.

Dalším cílem byl Isfahán – jeden z klenotů naší cesty. Pro přesun přes Íránskou vysočinu by se lépe hodil létající koberec, ale po ruce byl zase jen ten autobus. Bylo zábavné z něj pozorovat čilý provoz motorek, na kterých ve dvou a někdy i ve třech putovala celá íránská rodinka.

V Isfahánu je opravdu na co koukat. Především náměstí Půl světa s dvěma krásnými mešitami – Immámovou a Lotfollahovou, jejichž kupole jsou tak typické pro islámské umění. Nesmíme zapomenout na šáhův palác, z jehož verandy nejvýznamnější panovník sáfijovské dynastie Abbas I. Veliký (16.–17. století) s oblibou sledoval hru pólo, která vznikla právě zde a později se rozšířila do Evropy. Hezkou vzpomínkou pro mě je návštěva tzv. Paláce 40 sloupů se dvaceti dřevěnými sloupy a dvaceti ukrytými v odrazu blízké vodní hladiny. Vodní přítomnost by se očekávala u krásných mostů, které však sousedily s vyschlým říčním korytem, a proto pohled na jejich četné oblouky byl romantický pouze v hávu černé noci.

Osobně jsem byl také zvědavý, jak ustojím muslimský zákaz požívání alkoholických nápojů, ale překonal jsem jej bez obtíží. Jakási tzv. piva sice k dostání byla, ale jednalo se spíše o ovocné limonády. Přesto raději jsem si dával klasické nealkoholické nápoje, abych si nekazil chuť. A k výběru jídel jsem přistupoval konzervativně, tedy u mě vítězil kuřecí kebab s rýží v místních krajích s oblibou posypaný žlutým šafránem. A tento můj přístup mě uchránil od veškerých zažívacích problémů, kterými trpěla část naší výpravy ochutnávající všechny možné místní pokrmy.

Ale po dvou dnech bylo třeba pokračovat dále. Čekala nás dlouhá celodenní anabáze, na jejímž konci bylo město Dezful ohraničující oblast Mezopotámie. Ještě předtím jsme navštívili hrad Fallak al Aflak sasánovského krále Šápura II., který ve 3. století n. l. zvítězil v bitvě nad římským císařem Valeriánem. Zajatci římské armády i samotný císař byli donuceni stavět dnes ještě patrné technické stavby jakými byly mosty či akvadukty, v jejichž výstavbě byli Římané tak dobří. Ale zpátky k městu Dezful. Neprotéká tam sice Eufrat či Tigris, ale i místní řeka má svou sílu a dala by zabrat i zkušeným vodákům. O poznání zde bylo také tepleji. Je to důležité místo, ve válce z let 1980–1988 se o něj urputně bojovalo. Nás ale zajímala blízkost dvou významných starověkých památek, tedy zbytků zikkuratu (stupňovité věže) Čoga Zambil a ruin města Súzy.

Byl státní svátek – den narození proroka Mohameda a současně i den státního smutku k uctění obětí nedávného zemětřesení. Svátek prožívali místní různě, někteří posedávali v rodinných houfech na trávě a piknikovali, někteří, a těch byla většina, šli průvodem k mauzoleu proroka Daniela. Pravou rukou si v pravidelném rytmu bouchali do prsou na znamení spojení s tímto prorokem, někteří hráli na nějaké hudební nástroje, hlavně na buben, a někteří popíjeli zvláštní nápoj žluté barvy. Asi se zřejmě jeho pomocí chtěli dostat do kontaktu s uctívaným prorokem. Také jsme se chtěli podívat k hrobce proroka Daniela, ale prodrat se možná tisícovým davem byl nadlidský úkol a vzdali jsme to.

Dalším naším cílem bylo krásné město Shiraz, jehož název nese i místní víno. V současnosti sice víno a Írán k sobě moc nejde, ale před islámskou revolucí se tu s oblibou pěstovalo a konzumovalo. Nyní tuto značku v Austrálii úspěšně produkuje jeden íránský emigrant. Ale vraťme se k samému městu. Spousta zahrad plných přírodních barev a orientální ornamentiky, krásné mešity a přítomnost paláce šáha Karima Khana. Zážitkem byl i památník „íránského Karla Hynka Máchy“, básníka Haféze. Nezapomenu na planoucí oči velkého množství místních žen, intenzivně prožívajících noční poslech jeho veršů, které zaznívaly z blízkých reproduktorů.

V blízkosti se nachází Persepolis – sídlo perských králů či šáhů. Bylo vybudováno v 5. stol. př. n. l. velkým perským králem Dáreem I. a dokončeno jeho synem Xerxem I. Jeho konec se datuje do r. 301 př. n. l. v souvislosti s požárem údajně zaviněném Řeky pod velením Alexandra Makedonského. Přesto z tohoto místa zbylo dost, nad čím je třeba jen smeknout a v tichosti obdivovat. Nelze zapomenout na tzv. Bránu národů se slavnými býčími sloupy a také sloupy paláce Apadama nebo Sta sloupů. Prohlídka sochařských reliéfů byla pro mě jedním z velkých zážitků. Také proto nebylo divu, že celá naše výprava tam strávila několik hodin.

Podobné to bylo v blízkých Pasargadách s hrobkou nejuctívanějšího z perských králů, Kýra II. Velikého a v Naqshe-Rustam se skalními hrobkami sasánovských králů ze 3. století n. l.

Dále jsme se zastavili v Yazdu, středisku zoroastrijského náboženství. To bylo většinově přijímáno obyvatelstvem do nástupu islámu v 7. století. Historické centrum města s křivolakými hliněnými uličkami navozuje atmosféru středověku. Charakteristickým rysem zdejší architektury jsou klimatizační věže a podzemní kanály přivádějící vodu z hor. Mě však nejvíce upoutaly na kopcích postavené tzv. věže mlčení, kam se ukládaly ostatky zemřelých. Podle zoroastrijské tradice se tam ponechaly do té doby, než je supi ohlodali na kosti. Ty se pak ukládaly ve zvláštních schránkách. Důvodem byla víra, že těla zemřelých nesmí pošpinit zemi, vodu a oheň. Tato praxe byla zakázána až v první polovině 20. století. Oheň je pro zoroastriány posvátný. Ve svatyni v Yazdu plápolá posvátný oheň nepřetržitě od roku 470 n. l.

Naše cesta Íránem byla téměř u konce. Ještě jsme navštívili město Bandar Abbas u Perského zálivu a ostrov Queshm a pak už zbýval jen přelet do Teheránu a poslední den zájezdu. Věnovali jsme ho obchodům a muzeím. Těm vévodil bývalý šáhův palác Golestan, archeologické muzeum a především závěrečná třešnička na dortu, návštěva muzea klenotů. Jejím lákadlem byly mimo jiné tzv. Paví trůn, dále diamant Darja-Noor a koruny perských králů a královen zdobené smaragdy a perlami. Závěr byl jen o dlouhém letu domů s mezipřistáním v Istanbulu, během něhož jsem pozoroval proměnu žen, jak postupně ze sebe začaly snímat pečlivě či ledabyle uvázané šátky.


© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.