JAROMÍR KOLEJKA

ZÁHŘEB V ROCE 2017

Zagreb, metropole Chorvatska – za socialismu jedna z výkladních skříní téměř západního světa, kam bylo možné se celkem dobře dostat i z tehdejší ČSSR – je dnes tak trochu stranou zájmu české turistické veřejnosti. Snad za to mohou zčásti dálnice, do kterých Chorvatsko ohromně investovalo a jež město obcházejí na dohled shluků věžovitých paneláků, zčásti touha rychle se dostat k nedalekému Jadranu, tradičnímu cíli českých invazí.

Naším působištěm byla Záhřebská univerzita, její geografické pracoviště na Přírodovědecko-matematické fakultě. Naši kolegové jsou těmi nejlepšími průvodci po městě a okolí. Budova fakulty z 20. let 20. století stojí v západní větvi „zelené podkovy“ Záhřebu. V této rovinaté části hlavního města Chorvatska zvané Donji grad (Dolní město) se pod patronací zemského správce bána Kuhena Hederváryho rozvinula ve druhé polovině 19. století moderní urbanistická koncepce „pravoúhlého města“. V téměř pravidelné uliční síti vznikl celkem 2 km dlouhý a dobrých 200 m široký pás zeleně v podobě písmena U. Ten je rozdělen mohutnými veřejnými budovami do řady náměstí. Liší se od sebe nejen názvy, ale i vzhledem. Některá kryjí parky, jiná květinové záhony, rozsáhlé trávníky i dlažba. Náměstí i jejich okolí byly tehdy zčásti nasypány o 1 až 2 m nad okolí, aby se vystoupilo nad podmáčené podloží. Nejnižší místa jsou dokonce v zimě využívána jako umělá kluziště, ačkoliv po vodě, kromě výstavných fontán, není ani památky. Po stranách „podkovy“ stojí množství dalších významných budov: soudy, ambasády, hotely, školy, muzea, galerie a činžovní domy vyšší třídy, jejichž fasády jsou chráněny státem nebo městem. Největší pozornost poutá v levém horním konci „U“ budova Chorvatského národního divadla, ne nepodobná brněnskému Mahenovu divadlu (oba projekty vznikly v ateliérech vídeňských architektů). Jižněji stojí budova Divadelní akademie spojená s divadlem pohodlnou podzemní chodbou pod ulicí. V nedalekém severozápadním rohu zdejšího Náměstí maršála Tita stoji kontroverzní supermoderní budova Hudební akademie s fialovou až pestrobarevnou fasádou koncertní haly na střeše. Masarykovou ulicí je možné projít do nejrušnější části města kolem Náměstí bána Josipa Jelačiče, který se proslavil protimaďarskými a procísařskými postoji za revoluce v roce 1848, kdy Chorvatsko jako poloautonomní součást Uher příliš nesouhlasilo s iredentistickými a silně nacionalistickými sebestřednými maďarskými revolucionáři. Jeho jezdecká socha tak prodělala opakované stěhování podle aktuální politické situace a na svém současném místě je od doby vyhlášení chorvatské nezávislosti roku 1991 (dříve bán Jelačič mířil šavlí na východ, nyní na jih). V nedalekých uličkách mezi běžnou zástavbou vynikají skutečné perly moderní meziválečné architektury konstruktivismu, tehdy většinou financované bohatými záhřebskými průmyslníky, často židovského původu. Jelačičovo náměstí je východiskem ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie, sv. Štěpána a sv. Ladislava. Impozantní stavba získala dnešní novogotickou podobu po generální rekonstrukci vyvolané katastrofálním zemětřesením v roce 1880. Z původních ochranných hradeb s pěti věžemi z přelomu 15. a 16. stol. stojí dodnes čtveřice, pouze úsek před portálem zmizel počátkem minulého století. V mohutném interiéru jsou náhrobky záhřebských arcibiskupů i odkazy na staré texty v hlaholici. Věže dosahují 108 metrů výšky (vzájemně se liší jen o 4 cm) a září novotou. Opravuje se stále a ani pamětníci nepamatují, kdy kolem věží nestálo lešení.

Západním směrem lze přes novodobou patrovou tržnici Dolac (z roku 1926) dojít na dno hlubokého údolíčka potoka Medveščak. Údolí bezpečně od sebe dělilo městečka Kaptol a Gradec (dnešní Gorni Grad), která žila v nekonečných vzájemných sporech o všechno možné, až se nakonec každé opevnilo vlastními hradbami. Dno údolí bylo zemí nikoho, kde se ovšem nezřídka stoupenci obou stran dosyta poprali. Ulice Krvavý most svědčí o tom, že to nekončilo jen škrábanci, boulemi a modřinami. Potok dávno zmizel v podzemí a v jeho trase vede pohledná ulice lemovaná starobylými domky, ještě nedávno pověstnými sexuálními službami. Vyšplhat se po schodištích nahoru do Gradce je slušný výkon. V polovině strmého svahu je jediný zachovalý původní vstup do města Kamennou bránou. Ta tak tak přežila rozsáhlý požár v roce 1731. Okolní domy lehly popelem a ke zbytkům hradeb byla přistavěna současná zástavba.

Na náměstí sv. Marka kolem stejnojmenného gotického kostela (rovněž přebudovaného po zemětřesení 1880) stojí sídla hlavních státních institucí. V bývalých Bánských dvorech sídlí vláda Chorvatské republiky, po levé straně má Ústavní soud, naproti Parlament (Sbor). Budovy jsou pěkně opravené a nebýt cedulí na zdech a jednoho hlídače, nikdo by nepoznal, že se nacházíme v mocenském centru státu. Okolí dost připomíná pražskou Malou Stranu. Míjíme ulici 29. listopadu 1918. V chorvatštině je listopad říjen. Chorvaté tak vyhlásili svoji nezávislost na Rakousku-Uhersku jen o den později než Češi. Nedaleký ženský klášter v Opatské ulici je sídlem Muzea města Záhřebu. Do ulice vystrkuje dvě patra oken, většinou slepých – pouze namalovaných na fasádě, aby nic venku nelákalo chovanky kláštera ke hříchům. Na severním konci Gradce dodnes stojí bytelná hranolovitá hradební věž s novodobou astronomickou observatoří na střeše, zatímco u její paty hosty láká nejstarší záhřebská kavárna. O kousek zpět k náměstí stojí v uličce ateliér vynikajícího sochaře Ivana Meštroviće (1883-1962). Dvůr s mnoha mramorovými skulpturami je volně přístupný a hned je zřejmé, že Mistr našel zalíbení v dobře stavěných ženách (pochopitelně bez zbytečného šatstva).

Jižní okraj Gradce nabízí výhledy jak na Kaptol, tak především na Donji grad a nekonečnou moderní zástavbu nového Záhřebu z doby socialismu. Město má dnes kolem 750 000 obyvatel a jeho počet za poslední dekádu klesl cca o 30 000. Jen část úbytku lze připsat suburbanizaci. Většina lidí odešla za lepším životem do zahraničí, především do Německa, Irska, Velké Británie, nebo do zámoří. Nic na tom nemění ani nedávný vstup země do Evropské unie. Emigrace se jen zesílila a počet obyvatel Chorvatska klesl pod 4 milióny, byť ke sčítání lidu se mnozí Chorvaté vracejí domů. Je třeba přiznat, že není se co divit. V příjmech na hlavu jsou Chorvaté v EU28 třetí od konce po Bulharsku a Rumunsku a dosahují na cca 2/3 příjmů v České republice. To vše se děje při cenách potravin takřka dvojnásobných než u nás.

Koukáme tedy z hradeb a teras na hlučící velkoměsto pod námi. Okraje nejsou vidět, jen nevysoké kopce na jihu a hory na západě signalizují, kam by až město mohlo sahat. Zpod bílé hranaté bašty Lotrščak jezdí 30 m dolů pozemní lanovka po trase dlouhé 66 metrů. Kdo chce ušetřit 4 kuny chorvatské měny (1 kuna = 3,65 Kč) za jízdu, hravě seběhne po schodištích. Kuna je ostatně vyobrazena na chorvatských mincích a kuní kožešiny byly zavedeným platidlem za dávných časů snad i prvního krále Tomislava v 10. století.

V rohu Jelačičova náměstí stojí „mrakodrap“, moderní věžák „hliník a sklo“ z doby liberálního pozdního jugoslávského socialismu. Na vrcholu byla zřízena vyhlídková terasa inzerující 360° neomezené vyhlídky. Nakonec je to o dobrých 20 stupňů méně, což ovšem nikomu nevadí a za 30 kun výjezd výtahem nahoru za to stojí. Město, tedy nedaleká jeho část, je skutečně odtud jako na dlani. Přímo dole po nákupní tepně – ulici Ilica – jezdí modré tramvaje jedna za druhou (mezi nimi i ty naše české). Ačkoliv jde zde o pěší zónu, člověk musí mít oči navrch hlavy, aby neskončil pod koly. Intervaly mezi tramvajemi jsou prakticky sekundové a přejít z jedné strany ulice na druhou je ve špičce dobrodružstvím. Tramvaje jezdí docela potichu. Koleje jsou po celé délce od betonu odděleny silnými gumovými pruhy. Podobné nebezpečí ovšem skýtají početní cyklisté, kteří jezdí výhradně po chodnících a ke svým zvonkům jsou více než šetrní.

Severně od středu města se prudce zvedá pohoří Medvednica dosahující v kótě Sljeme výšky 1033 m n. m. Nahoru se lze dostat po křivolaké silnici, kdysi také lanovkou, nyní rozebranou a čekající na odvoz do šrotu. Při dobrém zraku lze v lesích pod nejstrmějšími svahy rozeznat hrad Medvednica. Ten už je za hranicí stejnojmenného přírodního parku. Pohoří ideálně chrání město před chladnými severními větry. A kromě jiného představuje jedinečnou kulisu města na úpatí. Nahoře stojí dvě televizní, resp. telekomunikační věže a ze severní strany je několik sjezdovek se sedačkovou lanovkou. Být to u nás, byla by tam tabule s označením viditelných lokalit blízkého i vzdáleného rozhledu. Tady je však tabule s fotografiemi stupňů vítězů mezinárodních lyžařských závodů. Naše Šárka Strachová (roz. Záhrobská) je zde vyobrazena celkem třikrát a vždy na třetím místě. Šikovná holka. Až k souvislému lesu sahá městská zástavba většinou vilového typu s nejžádanějšími lokalitami.

Ostatní ulice v pěší zóně jsou relativní oázou klidu. Takřka polovinu jejich plochy vyplňují pouliční kavárny a restaurace. Večerní život je v Záhřebu velmi populární a není problém v restauraci vysedávat do brzkých ranních hodin. Při ceně malého piva 20 kun má člověk téměř jistotu, že domů trefí po vlastních. Ani zde není nouze o nebývalé kuriozity. Na křižovatce uliček Bogojevića a Petrića stojí uprostřed veliká sprejery počmáraná zlatá koule převyšující normálního člověka. To je model Slunce z naší planetární soustavy. V přiměřených vzdálenostech jsou pak po městě rozmístěny adekvátní modely všech planet. Pluto, zde stále považované za planetu, je údajně ve velikosti dětské hrací kuličky několik kilometrů na východ od centra. Najít Zemi a její nejbližší planetární sousedy po okolních uličkách je zajímavou zábavou.

Západní i východní polovinu města zásobují energií vlastní elektrárny. Jejich až 200 m vysoké komíny nelze přehlédnout a patří k panoramatu města. Rostou i nové výškové budovy, zejména za okrajem Dolního města, aby nenarušily jeho ucelený architektonický vzhled velkoměsta první poloviny 20. století.

Hranicí starého a nového Záhřebu je hlavní západovýchodní železniční trať s hlavním nádražím uprostřed města. Nádraží rovněž nelze upřít monumentální vzhled, byť na moderní velkoměsto je zjevně malé. Za nádražím je jiný svět. Ruchu zde neubylo. Bulváry jsou ještě širší a aut i tramvají je ještě více. I život zde probíhá na první pohled rychleji.

Pod nejnovějším válcovým mrakodrapem vedle jinak nevábné sportovní haly stojí památník košíkáři Draženu Petrovići, který roznesl jméno Zagreb do celého světa. Jako vynikající basketbalista se už jako mladíček dostal do síně slávy NBA. Přezdívali mu virtuos či basketbalový Mozart. Hrál v nejlepších klubech Evropy i Ameriky a byla před ním hvězdná kariéra, dokud jeho život v 29 letech neskočil při autohavárii v Německu. Město na něj nezapomnělo. Pojmenovalo po něm nové náměstí, postavilo pomník a v mrakodrapu pro něj vyhradilo přízemí jako muzeum vystavující jeho medaile, poháry a další ocenění, i spoustu osobních věcí a artefaktů. Pár metrů od jeho sochy se u schodiště rozložila poklidná kavárna a sportovec je jakoby stále mezi svými obdivovateli. Kdo neví, o koho jde, vše základní si přečte na uliční tabulce s jeho jménem, jak je tomu ostatně u jmenovců všech ulic a náměstí v metropoli.

Koho město unaví, má možnost vyjet na venkov. Už jenom k velké alpské řece Sávě to stojí za to. Ačkoliv nová zástavba metropole už Sávu na mnoha místech překročila, udržuje si od vody odstup. Ohrázované umělé koryto Sávy je ladným technickým dílem, jež jen místy narušují křoviska. Jinak nízká tráva v mezihrází i za ním umožňuje neomezený pohled na panorama města s horami skoro o 1000 metrů výše v pozadí. Sáva je však stále divoká řeka s bystrým proudem, pro vodáky jako dělaná i v rovině pod Záhřebem. Velkých přítoků zatím neměla.

Údolím jednoho z nich, říčky Krapiny, levostranného přítoku od severu nad Záhřebem, se lze dostat do malebné krajiny Zagorje připomínající nedaleké Štýrsko (to za Rakouska-Uherska ostatně sahalo až k chorvatské hranici několik kilometrů odtud). Vesničky s malebnými kostelíky jsou rozesety po údolích i stráních, často hodně vysoko nad hlavní silnicí. Magnetem tohoto kraje je bývalé královské město Krapina. Pravda, historické centrum připomíná spíše větší vesnici nebo městys, ale o jeho dávném významu není radno pochybovat. Miniaturní náměstíčko z valné části zabírá křižovatka ulic a stolky několika restaurací pod širým nebem. Jen kousek odtud, dobře schované v lesích na západní straně údolí, se nachází Muzej krapinskich neandertalaca – jedna z nejdůležitějších lokalit přebývání pračlověka na evropském kontinentě. Pod nedalekým pískovcovým skalním převisem Hušnjakovo našel v roce 1899 místní geolog a paleontolog Dragutin Gorjanović Kramberger hojné zbytky přítomnosti dávných neandertálců. Zpráva o nálezu se rozletěla rychlostí blesku a lidé zblízka i zdaleka se sem hrnuli prohlédnout si místo života předků dnešního člověka. Po druhé světové válce zde zřídila chorvatská vláda Muzeum evoluce, které po řadě peripetií v roce 2010 nahradila nová budova zakomponovaná do závěru nenápadného údolíčka. Návštěvník (vstupné 50 kun za dospělou osobu je docela dost, dítě polovic) je ihned nasměrován do kinosálu, kde běží hraná a celkem sugestivní video smyčka ze života tehdejších praobyvatel. Pak se prochází historickou expozicí města Krapiny, nástinem bádání o pračlověku ve světě. Jádro expozice tvoří spirálovitá chodba popisující vývoj života na Zemi od starohor po současnost. Pozornost je věnována hlavně vývojovým větvím hominidů, kteří jsou zde sochařsky ztvárněni v životních velikostech a v průvodu za sebou, jak „kráčeli“ dějinami lidského rodu. Dokonalými voskovými figurami jsou až naturalisticky zobrazeny běžné i mimořádné situace ze života tlupy neandertálců. Ven se vychází přímo na lesní stezku podél skutečných míst pobytu neandertálců, opět vybavených sochami v životních velikostech (mimo jiné rodiny kanibalů), spolu s tehdejší jeskynní faunou. Školní výlety, které jsou zde denními hosty, tak dostávají docela drsným způsobem nadávkovány poznatky o tehdejším nelehkém životě. Stačí pak popojet pouhých 16 km k severu a jsme ve Slovinsku.


Země a cesty 138

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.