VSC. JAN HÁJEK

CHODSKO A CHODOVÉ

Česká etnografická skupina Chodů zaujímala ve středověku rozsáhlé území sahající od Domažlic přes Bor a Tachov až po Planou. Na jižním cípu sídlili domažličtí Chodové, obývající jedenáct historických privilegovaných vsí – Draženov, Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Klíčov, Chodskou Lhotu, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov a Újezd. Toto území dnes vnímáme jako Chodsko.

Chodové byli svobodní sedláci, kteří měli svou vlastní samosprávu sídlící v Domažlicích na Chodském hradě. Volili si vrchního rychtáře-soudce, obvykle z Domažlic, který uměl číst a psát, a dvanáct konšelů, z každé vesnice jednoho, z Pocinovic dva. Byl vybrán i písař a posel-výběrčí daní. Na Chodském hradě sídlil královský purkrabí zastupující krále. Chodům dával rozkazy a v době válečné jim byl velitelem.

Hlavními povinnostmi Chodů bylo doprovázet a chránit cestující v pohraničních lesích. Označení Chod má základ ve slově chodit. Na stráži byl Chod doprovázen psem, byl ozbrojen čakanou, píkou, kopím, sekyrou, cepem, lukem. Od 16. století Chodové používali pušky.

Dále Chodové pečovali o hraniční lesy, podávali rychlé zprávy o nepříteli, bránili zemské průsmyky (branky), stavěli ohrady, dělali v lesích záseky, příkopy a zavádějící zrádné cesty.

Těžká strážní služba spojená se stálým nebezpečím nepřátelského vpádu vyžadovala od Chodů bojeschopnost spojenou se statečností a rozhodností. Ve své dlouhé historii tyto vlastnosti prokázali.

Strážní službě byla přizpůsobena i výstavba vsí. Byly poměrně malé, v každé se počet obyvatel pohyboval do padesáti usedlých. V 16.-17. stol. se na celém domažlickém Chodsku odhaduje celkem asi 320 hospodářů s jejich rodinami. Dispozice vesnic vycházela z potřeby dokonalé obrany, zajišťované malým počtem obránců. Vsi se stavěly buď na svazích, nebo na úpatích kopců, aby byly co nejdéle ukryty před nepřítelem vstupujícím do země. Na vrcholcích kopců nad vesnicemi stála strážní místa, odkud se vysílaly signály o hrozícím nebezpečí (např. na Hrádku nad Újezdem, kde dnes stojí pomník Jana Sladkého Koziny). Vlastní vsi se skládaly z jednotlivých dvorů kolem prostorné, uzavřené návsi se dvěma přístupovými cestami, které se daly snadno zatarasit a bránit. Obranu dále doplňovaly stodoly a hrazené zahrady ve dvorech.

Každý útok na takto opevněnou vesnici znamenal pro nepřítele vážnou, často nepřekonatelnou překážku, jejíž zdolávání přinášelo neúměrné ztráty, zvláště, když ji hájili zkušení a odhodlaní bojovníci. I přes pozdější zástavby a přestavby si tento základní charakter zachovaly téměř všechny vsi v původní chodské oblasti.

Za ozbrojenou strážní službu na hranicích byli Chodové odměňováni českými panovníky četnými privilegii, která jim přinášela výjimečné postavení ve feudálním systému. Nejdůležitější výsadou byla jejich osobní svoboda, poddanství pouze králi. Domažličtí Chodové obdrželi v l. 1325-1612 od českých panovníků čtyřiadvacet privilegií, která jim jejich výsady potvrzovala. Svá privilegia si udrželi téměř do konce 17. století.

Po porážce chodského povstání v roce 1695 byl v Plzni dne 28. 11. 1695 popraven vůdce odbojných sedláků Jan Sladký Kozina. Ten před svojí popravou zvolal na trhanovského majitele panství a barokního zámku Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu, alias Lomikara: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na Boží súd!“ Nenáviděný Lomikar o necelý rok později (2. 11. 1696) opravdu zemřel, když podle pověsti hrdých Chodů si pro něho přišel Kozinův duch.

Chodové měli své vlastní Chodské insignie, k nimž patřila pečeť a vojenský znak. Pečeť vlastnili od konce 15. století – uprostřed s čakanou (okovaná hůl se sekyrou), hvězdami a nápisem „Chodové z Domažlic“. Měli také svůj prapor, na němž byl nejprve znázorněn pár vysokých plstěných bot. Později (od konce 19. století) byl na praporu vyobrazen pes, tedy jeho hlava, protože se Chodům říkalo Psohlavci.

Domažlické Chodsko si dodnes zachovalo svou rázovitost, která je neustále přitažlivá pro osobité nářečí, bohatý kroj a zvyky. Charakteristickým hudebním nástrojem jsou dudy. Zachovala se i původní lidová architektura, např. ve vesnicích Mrákov, Postřekov, Trhanov a Klenčí pod Čerchovem. Stále jsou ve vesnicích živá různá lidová řemesla jako krajkářství, paličkování nebo výroba tradiční lidové keramiky s typickým chodským vzorem, nebo výroba typických chodských specialit jako jsou chodské koláče, toč nebo bác.

Chodové si svých tradic velmi váží a každoročně je hrdě slaví. Chodské slavnosti v Domažlicích jsou jedním z nejstarších folkloristických festivalů v České republice. Jsou pravidelně pořádány od roku 1955. V současné době se festival koná vždy první víkend po 10. srpnu a již tradičně je spojován s Vavřineckou poutí. Stěžejní část programu je věnována zejména místním národopisným hudebním a tanečním souborům. Svůj prostor zde každoročně dostanou i soubory z jiných částí republiky i ze zahraničí. Hlavní program se odehrává na několika scénách a skládá se z více než 20 různých režijně zpracovaných pořadů. Zajímavým zpestřením je velký staročeský jarmark v historickém centru města. 


Země a cesty 137

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.