VSC. JOSEF BŘEČKA

BRIGÁDNÍKEM V ČESKÉM BANÁTU

V první polovině loňského června jsem zamířil na jihovýchod Rumunska, na samý konec karpatského horského oblouku, který tu spadá do monumentální kaňonovité soutěsky Dunaje zvané Železná vrata. Je to kraj historického Banátu, přesněji jeho východní, rumunské části. V této oblasti se nachází několik vesnic českých kolonistů. Původ těchto osad sahá do dvacátých let 19. století a je dvojí. První podnět dal v roce 1823 nájemce uherských státních lesů, jakýsi Magyarli. Neměl dostatek pracovních sil, a tak pomocí náborářů získával v Čechách pracovníky a osadníky. Z tohoto období pochází obec Svatá Helena. Ostatní české osady byly založeny v letech 1826-28 na základě náboru rakouské vojenské správy jako vesnice hraničářské. Původně jich bylo 15, z nich se česká většina do dnešní doby uchovala v obcích Gernik, Rovensko, Šumice, Bígr a Eibentál. Spolu s již zmíněnou Svatou Helenou a několika dalšími vesnicemi s menšinovým podílem Čechů tvoří území neformálně označované jako český Banát.

Přijel jsem s ekologickým sdružením Hedvábná stezka na týdenní dobrovolný pracovní tábor do obce Gernik. Základnu jsme měli v domě místní pobočky Demokratického svazu Čechů a Slováků v Rumunsku (pro přesnost nutno uvést, že Slováci obývají jiné části Rumunska). Ubytování bylo ve vlastních spacácích na podlaze (a za teplých nocí pod širým hvězdnatým nebem). Dům byl vybaven kuchyňkou, zařízením běžné hygieny s připojením na vodu a elektrický proud.

Gernik se rozkládá v nadmořské výšce 450-550 m v údolí potoka a na okolních stráních. Již v roce 1830 tu bylo napočítáno 469 osadníků. O sto let později počet obyvatel přesáhl 1400 a Gernik se stal nejlidnatější obcí českého Banátu. Sčítání lidu v roce 2002 zjistilo ovšem již jen 524 obyvatel, z toho 512 Čechů.

Naše parta brigádníků čítala 11 převážně mladých mužů a 5 žen. V Gerniku pomáhala za denních teplot 37 °C ve stínu a   nejméně 50 stupňů na slunci. Pracovali jsme především na polích a lukách, při senoseči, hrabání, kropení, nakládání a vykládání při svozu sena na půdy v jednotlivých selských dvorech. Vodili jsme koně při proorávání kukuřice a okopávali ji. Byly i jiné drobnější domácí práce ve dvorech a zahradách. Připravovali jsme dřevo na zimu pro místní školu a učitelskou rodinu a skládali hranice dřeva pro pekaře, který je po celý rok potřebuje k výrobě chleba a pečiva. To denně rozváží po vesnici a do blízkého okolí. Sekali a hrabali jsme obecní trávníky a odstraňovali u místních cest plevel, keře a stromoví. Z půdy místní školy jsme vyklízeli tašky, které tu zbyly po rekonstrukci střechy. Převáželi jsme je do svazového domu, kde je plánována přístavba. Dům slouží i jako místní muzeum lidových zvyků a tradic.

Mimo pomoci v zemědělství a v úklidu vesnice měla brigáda i druhý cíl, kterým bylo vyznačování nových turistických cest a obnova značení u těch stávajících. Turistické stezky se značkami a rozcestníky, na které jsme zvyklí u nás, tak dnes propojují všechny obce českého Banátu. Trasy jsou kopcovité až horské a vedou ve výškách cca 400 až 950 m n. m.

Domy v Gerniku připomínají původní stavení našeho selského venkova. Zástavba byla prováděna v jedné linii kolem cest a potoka. Za každým domem a při něm z boku jsou pak většinou zahrady. Tam, mimo ovocných stromů běžných i u nás (jabloní, hrušní, třešní, ořechů, švestek, slív aj.) je hodně zeleniny, rajčat, zelí, kapusty, kedlubnů, mrkve, dýně, paprik, fazolí, okurek… Přistupují keře rybízů, ostružin, angreštů, místy je pěstována vinná réva. Také krmná a červená řepa, tuřín i jiné kořenoviny, jako cibule a česnek. Všemu dominuje hlavní zdejší potravinová základna – brambory. Na polích se pěstuje i pšenice, kukuřice, pícniny, mák a hrách.

Doprava na pole a louky je většinou zajišťována selskými povozy s valníky, taženými párem silných koní. Jsou to údajně lehcí lipicáni, křížení s polotěžkými studenokrevnými plemeny různých zabarvení. Senoseče, žně a dobývání brambor probíhají jako v šedesátých letech u nás, tedy bez kombajnů a moderních technologií. Jsou tu pluhy tažené koňskou silou v doprovodu hospodáře. Mechanické sekačky na seno, samovazy obilí, vyorávačky brambor – vše tažené koňskou silou. Ovšem postupně jsou koně nahrazováni traktory. Při práci v lese je tomu velmi podobně.

Pokud jde o občanskou obslužnost, tak v Gerniku je hospoda, škola, veřejná knihovna a pekař, který nabízí i sortiment smíšeného zboží. Objevuje se tu pojízdný zelinář s některými ranými či exotickými druhy a také pojízdný zmrzlinář. Hospoda patří rumunskému podnikateli, který skoupil hospody v českých vesnicích a pronajímá je. Gernická hospoda se jmenuje U Svatého Jana. Nabízí ubytování, obědy, večeře, má sál pro taneční a jiné produkce, dá se tu hrát pingpong. Výčepně vévodí velká fotografie fotbalisty Pavla Nedvěda. Jeho rodiče z Gerniku pocházejí. Kdysi se přestěhovali do Skalné u Chebu a tam se Pavel narodil. I když nikdy v Gerniku nebyl, je tu velmi populární. Místní pekař se jmenuje též Nedvěd, ale není prý příbuzný, je to tu hodně rozšířené jméno, podobně jako Mašek.

Všichni obyvatelé jsou dvojjazyční, ovládají plynně i rumunštinu, která je vyučovacím jazykem ve školách. Čeština při hovoru s místními někdy působí roztomile archaicky, všichni běžně užívají některé tvary z poloviny 19. století, např. plouh je pluh, škamna je školní lavice, vakace jsou prázdniny, arci je ovšem, zajisté apod. Bez vlivu na český jazyk nezůstala ovšem ani rumunština, např. mateřská škola je tu gradince, obvaz je pansament; když někdo na kole brzdí, tak řekne, že dává frnu (z rumunského a pune frână). Rumunismem je i to, že přívlastek se často dává až za podstatné jméno.

V Gerniku byl v letech 1856-58 zbudován první kostel v českém Banátu, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Katolická církev tu má velkou přirozenou autoritu. Lidé slaví všechny církevní svátky, v kostele se konají křtiny, biřmování, svatby, pohřby. Téměř každá rodina dobrovolně přispívá faráři, bývá to i 700 lei ročně. Lidé se tu skutečně řídí křesťanským desaterem a uvažují nad věcmi lidské morálky, kterými se u nás už ve své většině nezabýváme.

Pokud jde o obecní autority, pozoroval jsem, že v Gerniku je to mimo faráře učitel (a současně zástupce Demokratického svazu Čechů a Slováků v Rumunsku), dále pekař, hostinský, knihovník, který je zároveň kostelníkem a provází i zdejším malým etnografickým muzeem.

A jaká je celková perspektiva českého Banátu? Bohužel neveselá. Obce se vylidňují. Mladí nechtějí dřít jako jejich rodiče do úmoru na polích. Často odcházejí do staré vlasti. Český stát se k nim v posledních letech chová benevolentněji, dříve je posuzoval jako běžné cizince. Ve vesnicích zůstávají hlavně staří, domy se postupně vyprazdňují, hospodářství pustnou, zahrady zarůstají. Pole a louky jsou pronajímány, ale některé již leží ladem. Jsou tu ještě krávy, které jsou hnány každý den na pastvu a pak se samy k večeru vracejí domů. V zahradách zůstává na stromech nečesané ovoce, nečešou se ani keřoviny. Uvolněné domy se pronajímají v lepším případě pro rekreaci, některé kupují Rumuni, ale většina z nich chátrá. Po stále rozbitější silnici se těch několik lidí v produktivním věku každé ráno kodrcá autobusem, někdo i vlastním autem, za prací nebo studiem dolů do nejbližšího města Moldova Nouă (Nová Moldova).

Asi bychom to měli být především my Češi, kteří by různými způsoby mohli českému Banátu pomáhat. Způsobů může být mnoho. Asi nejjednodušší – a přitom zážitkově unikátní – je někdy tento překrásný kraj mezi horami a mohutným Dunajem turisticky navštívit a přivézt tam tolik potřebné finance za ochotně poskytované služby.


Země a cesty 135

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.