sc. ZDENĚK LIPSKÝ

JAK JSME TAKÉ CESTOVALI:
ŠPANĚLSKO SE ZEMĚPISNÝM SDRUŽENÍM PŘED 25 LETY

Politické změny, které následovaly v Československu po 17. listopadu 1989, nám po 40 letech zase otevřely hranice k cestování do světa. Statisíce Čechů a Slováků se tehdy chopily příležitosti a vyrazily za obzor svých všedních dnů. K nejoblíbenějším patřily jednodenní zájezdy do blízké a přesto dlouho nedostupné Vídně, pak do Benátek, Paříže, Říma a dalších lákavých a do té doby „zakázaných“ metropolí kapitalistické západní Evropy. Ještě jsou v živé paměti nájezdy českých „paštikářů“, kteří si k údivu místních obyvatel i ostatních turistů rozbalili své doma připravené svačiny třeba na schodech baziliky svatého Marka v Benátkách.

Na novou a pro cestování příznivou situaci rychle zareagovalo také Zeměpisné sdružení. Organizování delších poznávacích cest po Evropě se iniciativně ujal Mirek Kolejka. Jeho zájezdy se setkaly s velkým ohlasem; naši lidé byli tehdy na cestování doslova nažhavení. Záměr co nejvíce uvidět za relativně levný peníz se podařilo naplnit vrchovatou měrou. Dodnes rád vzpomínám na dvě spanilé jízdy: v roce 1991 do Španělska a o rok později přes celou Itálii na Sicílii.

Na 16denní poznávací cestu do Španělska jsme vyrazili koncem dubna 1991. V obyčejném autobusu Karosa zaplněném do posledního z 45 míst k sezení se sešla pestrá směs pasažérů věku jinošského, středního i důchodového. Připomenu několik bývalých učitelek z Olomouce, které konečně vyrazily splnit si jeden ze svých cestovatelských snů. Vzpomínám také na jednu drobnou starší účastnici zájezdu, která každé zastavení, ať už to bylo ve městě nebo na parkovišti, zahájila prohlídkou odpadkových košů. Její vnuk doma v Česku totiž sbíral plechovky od nápojů, u nás v té době ještě ne zcela běžný artikl, a ona měla za úkol co nejvíc mu jich přivézt z  ciziny. Už tehdy nám to připadalo úsměvné, ale i to je znak tehdejší doby.

Mirek Kolejka je maximalista a pro své zájezdy zvolil jednoduchou, leč pro všechny účastníky včetně šoféra značně náročnou taktiku: co nejvíc toho každý den uvidět a co nejvíc najet, třeba na úkor noci. Spaní je v takovém případě podružná záležitost, která nás jen zdržuje mezi dvěma nabitými dny. A tak jsme často jeli až do půlnoci a pak někde hodili širák. Hned první noc v dešti pod dálničním mostem ve Švýcarsku byla dost děsivá. To jsme si ještě moc nepřipadali jako Evropané. Ale i později to bylo někdy velmi „zajímavé“. Ubytování jsme zásadně neměli zjištěné (stojí peníze a jen by nás to zdržovalo) a místo pro širák jsme zpravidla hledali až před půlnocí. Ráno jsme se pak mnohdy divili, na jakém místě jsme to v noci zapíchli. Jednou jsme tak skončili na jakési skládce, to jsme ovšem poznali až ráno, když se rozednilo. Jindy zase na plochém dně kamenolomu kdesi v pusté pláni La Mancha ve vnitrozemí Španělska. Že se jedná o kamenolom dosud činný, to jsme zjistili opět až ráno, když do něj po šesté hodině (na Španělsko překvapivě brzy) začaly najíždět těžké mechanismy a naše stany a spacáky jim ležely v cestě. Překvapení bylo oboustranné.

Tento, řekněme menší komfort na spaní byl bohatě vyvážen cestovatelskými zážitky. Za 16 dnů jsme projeli 11 státy a zeměmi (Československo, Rakousko, Německo, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Francie, Španělsko, Gibraltar, Andorra, Monako, Itálie). Viděli jsme a aspoň krátce prošli města Vaduz, Curych a Bern, Ženevu nad Ženevským jezerem, Lyon a Avignon, krásné opevněné středověké Carcassone, Toulouse a Lurdy, Huescu, Zaragozu, středověké Medinacelli, samozřejmě Madrid s královským palácem, Alcalá a monumentální El Escorial. Nad Madridem nás v pohoří Sierra de Guadarrama překvapily průsmyky zaváté květnovým sněhem a opět jedna drsnější noc ve studených horách. Ale opevněná kastilská města Ávila a Segovia, která ležela za těmito průsmyky, stála za to. Potom už jsme se obrátili přes El Tiemblo s iberskými plastikami býků v životní velikosti a středověkou pevnost Maqueda k jihu do Toleda s úžasnou katedrálou a největším obrazem El Greca.

Toledem začalo jiné, ještě exotičtější jižní Španělsko, které vyvrcholilo v slunné Andalusii slavnými městy Cordoba, Sevilla a Cádiz. Tady jsme si konečně mohli vlastnoručně utrhnout pomeranče a dopřát si noc pod širákem pod palmami. Po tom jsem dávno toužil. Další noc jsme strávili na pláži s výhledem na osvětlený Gibraltar. Nemohli jsme vynechat nejjižnější bod pevninské Evropy Tarifu a při koupání porovnat teplotu vody v Atlantiku a ve Středozemním moři. Atlantik byl začátkem května zřetelně teplejší. V létě a na podzim tomu bude naopak.

Gibraltar, antické Herkulovy sloupy, znamenal bod návratu. Symbolicky jsme zamávali africkým břehům a po východním pobřeží Pyrenejského poloostrova jsme se začali vracet na sever a na východ. Z pobřeží jsme zabočili do andaluského vnitrozemí, prohlédnout si města Ronda a hlavně Granadu s proslulou Alhambrou a Lvím dvorem. Nad Granadou se tyčí v květnu ještě zasněžená Sierra Nevada, nejvyšší pohoří kontinentálního Španělska, tož jsme si na dopoledne odskočili zdolat druhou nejvyšší horu pohoří Pico de Veleta (3398 m). Na vrchol vylezli jen někteří, přece jen procházka to nebyla. O to větší bylo naše překvapení, když chvilku po prvních borcích stanul na samém vršku také náš řidič Franta. Bodrý Hanák z vesnice někde od Vyškova, který nikdy neopouštěl svůj autobus. Zatímco my jsme pobíhali po městech nebo po horách, on si v autobuse zdřímnul, uklidil a najedl. Protože jeho úkolem bylo řídit, a byl na to sám, nikoho na střídání neměl. Nevím, jak to odpovídalo dopravním bezpečnostním předpisům, ale Franta to zvládl. S neuvěřitelným klidem plnil všechny možné i nemožné pokyny Mirka Kolejky, které spočívaly obvykle v tom, aby nás dovezl po úzkých serpentinách co nejvýš do hor a co nejblíž, pokud možno do samého středu každého historického města a městečka. A tak Franta se svou Karosou projížděl nespočetnými úzkými a klikatými uličkami středověkých španělských měst a neznaje mimo svou mateřštinu žádný cizí jazyk, přesto se s každým svou nezaměnitelnou gestikulací, pohodou a klidem domluvil. I stalo se, že po takové domluvě nás španělský policista na motocyklu protáhl celým městem, jinde zase policista zastavil dopravu, abychom s pomocí couvání a opakovaného najíždění mohli projet příliš ostrou zatáčku v příliš úzké uličce. A Franta byl stále v klidu. Vzácný člověk.

Ptali jsme se ho na vršku Velety, kde se nečekaně objevil opíraje se o mohutnou sukovici, bůhví kde ji vzal, když okolo nic nerostlo, co ho přimělo k opuštění autobusu a výstupu do takové výšky, když to dosud nikdy neudělal. „Říkal jsem si, když tam všichni lezete, že tam něco musí být, tož abych se taky podíval.“ To byla jeho odpověď.

Východní pobřeží Španělska jsme projeli až do Barcelony, přes Elche s největším palmovým hájem v Evropě, Alicante, Valencii, Tarragonu a antické Sagunto. Po prohlídce Barcelony s jedinečnými architektonickými skvosty Antoni Gaudího (kostel Sagrada Familia, palác a zahrada Güell) jsme zamířili na nedaleký Montserrat, známé poutní místo s černou Madonnou montserratskou. Do Francie jsme se vraceli přes Andorru, kde byla nezbytná zastávka k nákupům v bezcelní zóně. Dodnes mám doma ve sklepě pětihvězdičkový koňak Napoleon a ještě jsem jej neotevřel, čekám na tu pravou příležitost.

Přejezd z Andorry do Francie vede přes vysoko položený pyrenejský průsmyk Col d´Envalira (2407 m). A tady nás 10. května překvapil asi metr čerstvě napadaného sněhu. Na severní francouzské straně ho bylo ještě víc, zatímco jižní strana Pyrenejí byla téměř suchá. Názorná ukázka, jak Pyreneje působí jako klimatický předěl. Průsmykem jsme projížděli už potmě a před půlnocí jsme na chvíli zastavili v horském středisku Pas de la Casa ve výšce 2100 m. Připadali jsme si tam jak v městě duchů. Všechno bylo přikryté duchnou nového bělostného sněhu, pod nímž jsme mohli jenom tušit zapadaná auta. Nikde ani človíčka. Silnice byla ale vzorně prohrnutá, a tak Franta zvládnul i tuto neobvyklou sněhovou nadílku, kterou na jarní cestě do Španělska asi nikdo nečekal.

Druhý den už jsme se koupali na pláži v Antibes u Nice. Cestou domů jsme ještě stihli Monako a Monte Carlo, kde zrovna probíhal trénink Formule 1 na Velkou cenu, krátkou prohlídku italské Padovy a pak už to Franta valil poslední noc přes Rakousko do Brna.

Na tuto cestu dodnes rád vzpomínám. Znamenala pro mě první poznání Španělska, do té doby vzdálené a exotické země. Poprvé jsem si mohl utrhnout pomeranče, okusit pravou španělskou paellu s mořskými plody, ochutnávat olivy na tržnicích, vidět tolik proslulých měst, o kterých člověk předtím jenom četl. Myslím, že nejen já jsem si na tom zájezdu splnil jeden ze svých cestovatelských snů.


Země a cesty 134

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.