SVSC. MIROSLAV ŠNEJDAR

KARIBIK TROCHU JINAK (II)

Na Antigue je všude vidět britský vliv. Sem jezdí většinou jen bohatí, zejména milionáři z východních států USA. Letiště je na opačné straně hlavního města St. John‘s než náš hotel, a tak jsme taxíkem projeli půl ostrova i celé honosné město, kolem mohutné anglikánské katedrály až do zálivu s pěti ostrovy. Náš hotel má krásnou vyhlídku na celý záliv, kde se v odpoledním slunci houpaly desítky lodiček. Všechno tu ale bylo drahé. Chtěli jsme čaj, přinesli jen vodu a za 4 sáčky žádali 10 USD. Ostrov Antigua byl sídlem vedení všech tehdejších britských držav v Karibiku a má starou námořní základnu v „Anglickém přístavu“, kde se v bojové pohotovosti udržovaly válečné koráby. Sloužil zde i budoucí admirál Nelson. Dvě velké pevnosti bránily nežádoucímu přístupu. Dnes je tu muzeum. Já šel fotit na pláž; je jich prý na ostrově 365, jedna pro každý den v roce.

Po večeři jsem v recepci zkoušel internetem možnost návštěvy malého ostrůvku Montserrat, což je britská korunní kolonie s asi 5 tisíci obyvateli a 102 km2. Je to vlastně jen 900 m vysoký vršek bývalé sopky (ještě se z ní občas kouří). Kontroloval jsem také spojení do dalšího cíle, ostrova Dominika, prý nejchudšího v Karibiku. Odtud jsme měli odjet lodí na francouzské ostrovy, ale končilo letní turistické období a loď už nejezdila denně. Změnil jsem plán, odpadl tak Montserrat i Dominika a ráno jsme letěli na francouzský Guadeloupe a pak na Martinik. Myslím, že jsou to nejkrásnější ostrovy v Karibiku; nemohu je blíže v malém článku blíže popisovat a byla škoda, že moje skupinka na ně měla vždy jen 1-2 dny.

Na letišti ve Fort-de-France na Martiniku nás donutili při odletu na Svatou Lucii koupit si zpáteční letenku, že prý nás tam jinak nepustí, neprojeté letenky dostaneme vráceno, když máme „roundtrip“ – okružní jízdu. Lháři. Dva měsíce jsem je pak e-maily i telefonem uháněl, než mi těch 9 000 Kč vrátili.

Další naše cesta na jih měla být plavba místními loděmi, tak jak jsem ji několikrát dělal. Každý ostrov vidíte zdálky, loď se pomalu k němu přibližuje, máte dost času na fotky, na lodi je strava i pohoda a hlavně loď kotví vždy u mola v hlavním městě. Když letíte, jsou u obvyk le hornatých ostrovů letiště daleko od centra, chce to taxíky a delší dobu pobytu kvůli odbavení. Při plavbě máte 2-3 hodiny čas na prohlídku těch malých městeček, nakoupíte nějakou památku a jede se k dalšímu ostrovu. Opalujete se na lehátku, zkrátka pohodová dovolená (pokud neprší, nejsou velké vlny nebo bouře) a cesta je levnější než letadlem. Pokud ovšem nějaká loď je… Mé partnery jsem upozorňoval, že se může v Karibiku z hodiny na hodinu zvrtnout počasí, porouchat loď nebo se přižene hurikán, kdy se všechno zastaví. A také jsem neměl žádné rezervace.

Večer po příletu na letiště v Castries, hlavním městečku Svaté Lucie, jsem hledal odjezdy lodí na Barbados. Přívětivý mladík říká: „Pane, moc lituji, ale naše velká loď už má týden poruchu a s malou jezdíme jen na blízký Martinik. Zkuste to na Svatém Vincenci, tam možná chytnete něco menšího“. A je to… Hotel máme v zátoce Rodney Bay, jen kousek od města. Perfektní ubytování, krásná laguna vybízí ke koupání, pohoda. Hlavní atrakce Svaté Lucie je více na jihu, bylo ji vidět při odletu. Jsou to dva nejkrásnější kopce v celém Karibiku: Malý a Velký Piton, které vyčnívají jako dvě zelené homole cukru do výšky asi půl míle nad hladinu moře blízko městečka Soufriére. Poblíž je i nižší sopka, ke které můžete pěšky a uvidíte kráter, plný bublajícího a smrdutého sirného roztoku.

Na dalším ostrově – Svatém Vincenci jsme pobyli celý den. Hotel u letiště v hlavním městě Kingston byl postaven ve svahu. Vstup byl nahoře pod střechou a dolů klesalo 6 poschodí s krásnou vyhlídkou na velký a rušný záliv a nábřeží. Prohlédli jsme si střed města, z okna restaurace pozorovali místní život a fotili co se dalo. Na jih od ostrova leží blízko sebe ještě asi 50 malých ostrůvků. Jsou to Grenadiny a říká se, že to jsou slzy, kapající z očí svatého Vincence. Dostaly se i do názvu státu: Svatý Vincenc a Grenadiny, St. Vincent and the Grenadines. Jižní část Grenadin patří Grenadě.

Na další lodě jsme už nečekali a letadlem jsme se dopravili na Trinidad s krátkými zastávkami na Barbadosu a Grenadě. Popis by zabral další stránku, a proto se věnuji jen Trinidadu, poslednímu a nejjižnějšímu ostrovu v Karibiku. Patří k němu ještě na severovýchodě podstatně menší ostrov Tobago. Oba ostrovy mají 5 128 km2 a žije tu přes milion obyvatel. Hlavním městem na Trinidadu je Port of Spain („Španělský přístav“). Je to třetí největší město (80 tis. obyv.) v Malých Antilách po Fort-de-France (130 tis. ob.) na Martiniku a Pointe-a-Pitre (100 tis. ob.) na Guadeloupe. Měli jsme na město jeden den, a tak jsme ho trochu projeli taxíkem. Přes moderní hlavní třídy, obchodní centrum s vysokými mrakodrapy, klidné vilové čtvrti, v zelených zahradách, kde byl náš hotel, a ovšem také periferiemi pro chudé. Ostrov zabral Kolumbus v roce 1498 pro španělskou korunu a jméno mu dal podle trojice hor na jihovýchodním pobřeží. Pak tu střídavě vládly evropské státy, pracovaly tu tisíce černochů z Afriky, vystřídaných robotníky z Asie a Jižní Ameriky. Roku 1972 získal ostrov svobodu. Je tu ale velká směs ras a tím i obyčejů, náboženství, zvyků i jídel, jakou jinde v Karibiku nenajdete.

Kdysi jsem projel celý ostrov, abych se dostal na jižní konec ke známému Asfaltovému jezeru. Má rozlohu asi 46 ha a uprostřed hloubku přes 40 m. Za posledních 100 let se do mnoha zemí světa vyvezlo mnoho milionů tun kvalitního asfaltu. A neubývá, protože se ze země stále tlačí další hmota. Na jihu jsou také velká ložiska ropy.

Ostrované dali světu i dva nové pojmy: hudbu a tanec kalypso, vzniklé z písní dřívějších černošských otroků, a pak kapely s ocelovými bubny. Po poslední válce se slavil Den vítězství a protože nebyly pro potřebný dostatek kraválu vhodné hudební nástroje, použila mládež i plechové nádoby na odpadky. Později se začaly používat plechové sudy od pohonných hmot. Ty byly po zahřátí vytvarovány do různě vypouklých tvarů, aby jejich tón odpovídal tónům známých stupnic. Dobrá kapela má bubnů přes dvacet a dovede udělat pořádný hluk, který je u zábavy pro mladé nezbytný.

Protože cesta naší skupinky probíhala jen s menšími (ale předpokládanými) nedostatky a moje noha už tak nebolela, rozhodli jsme se podle doplňkového plánu navštívit ještě Curacao a Venezuelu. A tak jsme další ráno odjeli na letiště a tam nastal horor. Prohlídka jako ještě nikdy, věci z kufrů musely ven, otevírali nám i zubní pasty, pak došlo na podrobné osobní prohlídky a nakonec nás nechtěli pustit, že bydlíme v Ostravě, ale letenku máme jen do Prahy!! Nechal jsem zavolat vedoucí celnice a ani ta nevěděla, co a kde je Praha a odešla si to zjistit. Od letadla přišli, že na nás nemohou déle čekat, a tak jsem začal povykovat. Celnice se vrátila, dala nám pasy a nerada pustila k letadlu na Curacao.

V Curacau se mi vždycky líbilo. Ostrov patří do tzv. skupiny ABC (Aruba, Bonaire, Curacao) a spolu s ostrůvky Sint Maarten, Saba a Sint Eustatius na severu to bylo šest hvězd Holandských Antil. Jsou tu velké rafinérie ropy z blízké Venezuely, ale hlavní je „evropské“ klima a pořádek, který chybí někdy ostrovům na jih od Antiguy. Měli jsme půl dne na oběd a prohlídku. Prošli jsme si staré městečko Willemstad s otočným mostem a ulicemi s měšťanskými domy, natřenými pestrými barvami.

Druhý den jsme odletěli do Valencie, hlavního města venezuelského státu Carabobo. Přiletěli jsme v noci, hotel se zdál prázdný, usnuli jsme jako zabití. Ráno jsme zjistili problémy s bankomatem, vydal jen dvě malé částky a pak musel platit partner další kartou. Před bankami stály fronty lidí i 50 m dlouhé. Všude bylo cítit nějaké rozčilení. Teprve později jsme se na letišti dověděli pravý důvod. Nedlouho před naším příletem zemřel prezident Hugo Chávez. Byl u obyčejného chudého lidu dost oblíbený a udělal několik reforem, aby si lid ve volbách získal. Chudých je přes 80 % z 25 milionů obyvatel. Chávez měl též mohutnou opozici, která ho v r. 2002 uvěznila v kasárnách a sestavila vlastní vládu. Puč trval jen 2 dny, a tak vládl dál. Jeho socialistická politika vedla i k prodeji nafty za velmi sníženou cenu Kubě a dalším 10 státům v regionu. Země se zadlužovala a po smrti Cháveze byla státní kasa prázdná.

Následující den jsme podnikli okruh taxíkem a busem po státech Carabobo, Yaracuy, Lara s milionovým Barqisimetem a zpět přes Portuguesu a Cojedes. Bus stojí vždy 20-30 minut v hlavním městě státu, je tam čas na WC, svačinku a protáhnutí kostry. K večeru přišla bouřka, v našem valencijském hotelu zapomněli něco zavřít a do pokoje se navalila spousta vody a zmáčela prádlo i věci, uložené v batozích na podlaze. Druhý den jsme odjížděli přes další státy Maracay a Miranda přes Caracas na letiště Maiqetia ve státu Vargas. A tady přišlo překvapení.

Rezervované letenky nebyly, protože obě státní společnosti nedostaly peníze na provoz, a tak skončily. Jejich agent se mnou chodil dvě hodiny po zahraničních linkách a snažil se nám pomoci. Byly vesměs vyprodané, i když až o 100 % dražší a jen někde měli de-lux třídy za obnosy, které byly pro nás neúnosné. Nebo jsme měli pár dní čekat, zda se něco uvolní. Pozdě večer jsem to zkoušel znovu, letiště bylo napěchované lidmi i ranci, děti brečely, zkrátka chaos. Přečkali jsme noc a ráno jsem koupil se skřípěním zubů 3 letenky do San Juanu na Portoriku, které stály 2440 USD za trasu 880 km, zatímco letenky Praha-Londýn-New York-San Juan a zpět pro trasu 18 432 km byly za 2621 USD za 21x delší kilometráž.

Pak už byla jen pohoda a perfektní hotel v San Juanu na Portoriku. Tři dny pobytu blízko pláže v rezidenční čtvrti a výborné jídlo nám vrátily dobrou náladu. Cesta do Prahy byla skvělá, jako vždycky cesta domů. Urazili jsme 24 000 km a už jsme plánovali, kam se podíváme příště…


Země a cesty 133

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.