VSC. IVAN MEZNÍK

XINALIQ, NEJVÝŠE POLOŽENÁ OBEC ÁZERBÁJDŽÁNU

I když ázerbájdžánské turistické materiály běžně mluví o Xinaliqu jako o „nejvyšší obci Evropy“ – je v tom jistě touha zdejších končin konvergovat k Evropě –, geograficky Ázerbájdžán do Evropy zařadit nemůžeme, proto zůstaneme skromněji u rámce této republiky.

Kouzelná horská vesnice Xinaliq je situována v severním Ázerbájdžánu ve výšce 2 300 m n. m. v podhůří hřebene Kavkazu v  blízkosti hranice s neklidnou částí Ruska, Dagestánem v regionu Quba, asi 50 km východně od města Quba. Čítá asi tisíc obyvatel, kteří hovoří vlastním, nikde jinde nepoužívaným jazykem a mají své zvyky a tradice. Název osady má mnoho (snad až 10) variací (Chinaliq, Qinalig,…). Použil jsem ten, který nás uvítal v okamžiku, kdy jsme do ní plni dychtivosti po rallye připomínající, avšak nádhernou krajinou vedoucí cestou konečně dorazili.

Touha navštívit toto místo ve mně existovala již od mé první návštěvy Ázerbájdžánu. Nejprve jsem se o tom mým hostitelům nenápadně zmiňoval a při dalších návštěvách jsem svůj zájem projevoval s narůstající intenzitou, takže jsem nakonec v létě 2014 dosáhl svého. Dík za to patří prof. Azeru Karimovovi, podpořil mě i lékař naší malé výpravy MUDr. Jiří Dušek. Až chorobně pohostinní Ázerbájdžánci spíše předpokládají, že návštěvník ocení plný stůl dobrot v některé z mnoha restaurací v Baku než dlouhé cesty do neznáma. Ale to není rozhodně můj případ, mimochodem takové stolování skýtá řadu nebezpečných nástrah. Navíc zmínka o Xinaliqu u mnohých nevyvolávala přesvědčivou znalostní odezvu. Reagovali samozřejmě tím, že je to místo velmi známé a zajímavé, které bychom měli rozhodně navštívit, avšak ihned kajícně přiznali, že tam nebyli. S odbočením je třeba sebekriticky uznat, že i my tak často jednáme a jako první turistický zážitek nás napadne třeba návštěva sklípku na jižní Moravě než cesta např. do Telče, případně někam, kde jsme ještě nebyli.

Na cestu jsme se vydali ráno z Baku s plánem, že vše zvládneme za jeden den. Po třech hodinách jízdy severním směrem nevábnou rovinatou krajinou jsme se ocitli v Qubě vzdálené asi 160 km. Silnice je výpadovkou do Ruska; zprava je lemována místy se přibližujícím, místy se vzdalujícím Kaspickým mořem, zleva železnicí spojující Ázerbájdžán s Ruskem. Další azimut k vytoužené destinaci bylo zapotřebí projednat s místními znalci. Cestou vesničkami jsme po několika desítkách kilometrů dospěli k údolí řeky Gudiyalchay, která nás již neopustila. Údolí přecházelo nejprve do úzkého kaňonu s téměř kolmými skalními stěnami a brzy se otevřelo do nádherné krajiny, kde se sporadicky na svazích objevovala obtížně přístupná osídlení. V oku lahodících kulisách hřebenů hor a členitém terénu jsme s přestávkami na vstřebání atmosféry asi po 3 hodinách jízdy dosáhli cíle. Komunikace s asfaltovým povrchem tu existuje od roku 2006 jako výsledek návštěvy prezidenta Ázerbájdžánu v roce 2004. Do té doby byl Xinaliq prakticky nepřístupný po 9 měsíců v roce, v létě byl zdolatelný jen terénními vozidly.

Historické prameny uvádějí, že první migranti – pastevci hovořící jazykem xinaliq – přicházeli do této lokality v období 1000 př. n. l. až 300 n. l. Za své předky považovali Zoroastrijce, nositele kultury a náboženství uctívačů ohně; ve vesnici je zachován chrám uctívačů ohně z 9. století. Také se uvádí, že jsou potomky kavkazských Albánců. V 3. století přijali křesťanství a v 7. století konvertovali k islámu; je zde zachována mešita z 12. století. Jazyk xinaliq (prameny jej uvádějí také jako ketšský) se řadí k dagestánské větvi nakho-dagestánských jazyků. Částečně se jím lze dorozumět i v některých vesnicích Dagestánu.

Obtížná dostupnost a těžké životní podmínky byly noční můrou potenciálních dobyvatelů. Proto si Xinaliq zachoval až dodnes obdivuhodnou svébytnost. K odlehčení řekněme, že by byl i noční můrou vegetariánů. Jde o krajinu nad pásmem lesa, s problémy se zde pěstuje zelenina a pro rostlinou potravu musejí lidé sestupovat hluboko do údolí. Hlavní potrava je zde živočišného původu. Dobytek také zajišťuje palivo pro vytápění. Mezi přízemními domky s plochými střechami postavenými z vysušených tvárnic z bláta je mnoho úhledně poskládaných hranic  cihel ze sušeného dobytčího trusu.

Procházíme se mezi domky, které jsou „nalepeny“ jeden k druhému, jejich pestré konstrukce jsou přehlídkou místních materiálů. Na střechách jsou speciální válce k úpravě hlinitého povrchu, aby dovnitř nezatékalo. Stopy drsných povětrnostních podmínek se zračí v obličejích obyvatel. Jazykem xinaliq jich už nehovoří mnoho, vesměs již ovládají i ázerbájdžánštinu. V obci je vybudována základní škola, lze najít i možnost ubytování. Nenajdeme ale žádné obchůdky. Obyvatelé jsou vůči cizincům přívětiví a vděční; za propisky dětem jsem si vysloužil vajíčka.

Z Xinaliqu je impozantní výhled na kavkazské hřebeny. „Dobytí“ Xinaliqu patří rozhodně do itineráře „cestovatelů s názorem“, kteří zařadí Ázerbájdžán do svého programu a vítězně korunují úsilí o tamní víza. Etnografové mají vážné obavy, že rozvoj turismu naruší svébytný způsob života této pozoruhodné a neobyčejné vesnice. Snad tomu zabrání Světový fond památek, který Xinaliq zařadil na seznam 100 světových kulturních a historických památek ohrožených zánikem.


Země a cesty 132

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.