SC. JAN KŘÍŽ

SETKÁNÍ V GRAN PARADISO

Jednou na jaře jsme byli zase ve Val d’Aosta. Sluníčko svítilo a brzy se udělalo hezky teplo. Sněhy na horách začaly tát a Dora Baltea měla vodu. Hodně vody, abych tak řekl, více vody, než je pro bezpečnou sjízdnost zdravé. Rozhodli jsme se, že uděláme malý výlet do hor. Bylo nás šest: Phibo s přítelkyní, Urs, Christoph, Barbara a já.

Sledovali jsme malý potůček, přítok do říčky. Údolíčko bylo úzké a stoupalo příkře k masivu, zvanému Gran Paradiso. Podle potůčku, ale již v trávě, vedla zřejmě málo používaná stezka. S dosaženou výškou se údolíčko stále zužovalo, až přešlo vlastně ve skalní strž.

Zdravý rozum nám říkal, abychom se raději vrátili, ale zvědavost nás ponoukala jít stále výš a výš. Pomalu se nedalo říkat jíti, už jsme spíše šplhali. Ve strži se stezka a potůček sjednotily, takže nebylo jednoduché pokračovat. Občasný vodopád, nebo spíš „vodostřik“, zablokoval strž, ale protože byla již úzká, vždycky se nám podařilo to místo nějak oblézt. Mnohokrát se nám zdálo, že vidíme nad sebou již horní konec strže, ale když jsme k tomu místu vylezli, pokračovala jen nějakým trochu jiným směrem. Byli jsme celí mokří, od potoka i od potu. A pěkně špinaví.

A najednou, aniž bychom to očekávali, skončila strž v nádherném modřínovém lesíku. Dorazili jsme na dost širokou, ale hlavně dlouhou horskou terasu. Okraj terasy byl porostlý modříny, mezi nimi nějaký ten smrček, ale jinak byla plošina bez stromů. Viděli jsme překrásnou horskou louku, zřejmě dobře pěstěnou, plnou krásných horských květin. Nebyly ještě všechny rozkvetlé, probouzely se pomalu po dlouhé tuhé zimě. Umyli jsme se v potůčku a sedli si k malému oddechu.

Na horním konci louky, tam kde hora pokračovala další, skoro svislou, skalní stěnou, vedla cesta. Na ní jel Fiat 500.

Dívali jsme se na sebe celí zkoprnělí: tady nahoře, ve výšce hodně přes tisíc metrů, si jede Cinquecento. Jakoby nic, prostě si jede. Jestli sem nahoru vede silnice, jsme blbí, že jsme tak namáhavě lezli takovou nepříjemnou cestou. Ale odkud by ta silnice vedla, dole žádná nebyla? Asi odněkud z druhé strany, z jiného údolí.

Vydali jsme se na cestu směrem, kam zmizelo auto. Cestou jsme viděli několik krav, jak se pasou na šťavnaté louce. Asi po dvou kilometrech stál před námi malý stateček, vlastně jen horský domek s několika kůlnami. U něj stálo to činkvečento. Trochu jsme se upravili a přiblížili se ke stavení. Na prahu stáli muž a žena, usmívali se nám naproti. Divili jsme se, ale oni také. Pozdravili jsme co nejslušněji a oni nás pozvali k velkému stolu, stojícímu mezi domkem a kůlnou. Nabídli nám čerstvé mléko a sýr. K pití jsme zvolili my, městští alkoholici, raději vodu, ze studánky vedle domu, ale sýru jsme neodolali. Překonal také všechny superlativy.

Vyptávali se, co tu děláme a jak jsme se sem dostali. Moc turistů tam asi nechodí. A podobně jsme se ptali také my. Vyzvěděli jsme následující: jsou tady od jara do podzimu, přezimují dole v údolí, i s kravami. A co to auto tady? Pozemek je veliký a ušetří se hodně času a energie. No a kde je ta silnice, po které sem vyvádí krávy a přijel tím autem? Žádná silnice tady není, jen taková nepohodlná cestička takovou strží. To jde ale jen, než začne tát, teď je strž plná vody. To jsme jim potvrdili. Na jaře se nechají i s kravami vyvézt helikoptérou nahoru, na podzim zase stejným způsobem dolů. Jen auto zůstává tady nahoře stále, zavřené v jedné kůlně. Nezúčastňuje se veřejného provozu, tudíž nepotřebuje ani pojištění, ani poznávací značku. A benzin přiveze helikoptéra, když přiletí pro sýr nebo pro seno, protože tak transportují do údolí všechny své produkty. A ta helikoptéra vás stojí hodně, ne? Ano, skoro vše, co vyděláme. A proč nejdete dolů do údolí, třeba by se tam práce našla?

No proč asi?

Tady nahoře, na půl cestě do nebe, je sice drsná skutečnost, namáhavý život a tvrdá práce horského zemědělce. Ale také velký ráj, il Gran Paradiso.


Země a cesty 131

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.