SVSC. MIROSLAV ŠNEJDAR

NĚKDEJŠÍ NĚMECKÁ AFRIKA A OCEÁNIE

Na svých cestách po světě jsem nacházel často památky na činnost německých misionářů, politiků a vojáků na místech, kde bych to nečekal. Na Nové Guineji třeba hlavní pohoří i blízké souostroví nese jméno Otty Bismarcka, prvního kancléře Německé říše. Na Samoe jsou dva velké německé pomníky přímo na „posvátném“ poloostrově Mulinu’u. I na jiných ostrůvcích v Pacifiku jsem vídal prosté tabulky nebo náhrobní kameny na starých hřbitovech.

V roce 1816 se rozpadla Svatá říše římská národa německého, která trvala od roku 962. Pod tlakem Napoleona byl zřízen Německý spolek, ve kterém dominovalo Rakousko nad slabší Itálií a rozdrobeným Německem. Patřilo sem přes 250 velkých i malých útvarů, od království, přes svobodná města až po drobná panství šlechty. Němci se snažili desítky let o sjednocení, ale tomu bránilo Rakousko, které se velkého souseda bálo. S nástupem Viléma I. na pruský trůn a hlavně jeho kancléře Bismarcka do sněmu Německého spolku sjednocování začalo. Prusko vyhrálo spor s Dánskem o Šlesvicko-Holštýnsko, což Rakousko jako vedoucí spolku nestrpělo. V roce 1866 došlo k válce s Rakouskem a to bylo v bitvě u Hradce Králové těžce poraženo. Vilém I. poté zřídil Severoněmecký spolek, kde už bylo jen 35 útvarů. Bismarck později vyprovokoval Francii k další válce a ta skončila bitvou u Sedanu a obléháním Paříže. V zrcadlovém sále paláce ve Versailles byl podepsán 18. 1. 1871 pro Francii potupný mír (přišla i o Alsasko-Lotrinsko). Německo se prohlásilo císařstvím; bylo největším a nejlépe vyzbrojeným celkem v Evropě. Došlo k rychlému rozmachu průmyslu, byly stavěny nové lodě, Němci se začali rozhlížet po světě. Potřebovali suroviny, odbytiště pro své výrobky a místa, kam by mohli poslat vládnout nebo pracovat nespokojence. Do ciziny se pouštěli misionáři a také soukromé společnosti, kterým se začalo dařit, ale potřebovali státní ochranu svých zájmů.

Cílevědomou koloniální expanzi rozvinulo Německo v 70. a 80. letech 19. století. I přesto, že svět v té době již byl z velké části mocensky rozdělen, podařilo se získat v Africe ještě téměř 3 miliony čtverečních kilometrů. V Oceánii to bylo asi čtvrt milionu km2, ale další miliony čtverečních kilometrů připadaly na teritoriální vody okolo nesčetných ostrovů a ostrůvků.

Veškeré kolonie odebral Německu Versailleský mír po první světové válce. Staly se z pověření nově vzniklé Společnosti národů mandátními územími vítězných mocností: Velké Británie, Francie, Belgie, Jihoafrické unie, Austrálie, Nového Zélandu a Japonska.

Německé kolonie v Africe

Rozsáhlé území německých afrických kolonií bylo uspořádáno do tří celků:
– Německá východní Afrika. Zahrnovala dnešní Tanzanii (od roku 1890 bez Zanzibaru, který Němci vyměnili s Brity za Helgoland), Rwandu a Burundi. Tanganika v současné Tanzanii se stala britským mandátním územím, Rwanda a Burundi mandátním územím belgickým. Tanganika vyhlásila nezávislost v roce 1961, Zanzibar 1963, v roce 1964 byla obě území spojena pod názvem Tanzanie. Rwanda a Burundi jsou nezávislé od roku 1960.
– Německá jihozápadní Afrika. Je to nynější Namibie. Kolonii obsadila v roce 1915 Jihoafrická unie, která pak vykonávala mandátní správu. Nezávislost byla vyhlášena v roce 1990.
– Německá západní Afrika. Jde o území dnešního Kamerunu, Toga a části Nigérie. Togo bylo svěřeno jako mandátní území Francii, Kamerun byl rozdělen na dvě části: větší východní se stala mandátním územím Francie, menší západní byla připojena k britské Nigérii. (Není bez zajímavosti, že jednu dobu se prý uvažovalo o tom, že by Togo připadlo pod mandátní správu Československa.) Všechna jmenovaná území získala nezávislost v roce 1960.

Německé kolonie v Oceánii

V Oceánii existovaly dva německé koloniální správní celky: Německá Nová Guinea a Samoa. Do Německé Nové Guineje patřilo 8 oblastí, konkrétně:
– Země císaře Viléma, později Nové Pomořansko. Území o rozloze zhruba 180 000 km2 leží na severovýchodě ostrova Nová Guinea. Němci je anektovali v roce 1884. Na počátku první světové války obsadila kolonii Austrálie, jíž pak byla přidělena do správy jako mandátní území. V roce 1975 došlo ke spojení se sousedící britskou Papuou v jihovýchodní části Nové Guineje a k vyhlášení nezávislého státu Papua-Nová Guinea.
– Bismarckovo souostroví. Je to k Nové Guineji přiléhající skupina větších i menších ostrovů s celkovou plochou zhruba 50 000 km2. Němci ostrovy obsadili současně s „pevninskou“ částí na Nové Guineji. V září 1914 z nich Němce vytlačili Australané. Následná australská mandátní správa spojila ostrovy s územím na Nové Guineji. Tam patří i dnes, ke státu Papua-Nová Guinea.
– Šalomounovy ostrovy, od roku 1978 stejnojmenný nezávislý stát. Německý protektorát byl vyhlášen v roce 1885. V roce 1900 však větší jižní část souostroví postoupili Němci Britům, v německé správě zůstaly jen severní ostrovy Buka a Bouganville. Jejich posádka se v září 1914 vzdala Australanům. Austrálie pak ostrovy získala jako mandátní území a po roce 1975 jsou součástí státu Papua-Nová Guinea.
– Karolínské ostrovy, nyní (od r. 1990) nezávislé Federativní státy Mikronésie. Od 16. století sem pronikali Španělé, po španělsko-americké válce (1898) Německo koupilo od oslabených Španělů souostroví za 17 milionů marek. V roce 1914 ostrovy obsadilo Japonsko, které je pak dostalo jako mandátní území; po porážce Japonska ve druhé světové válce přešly pod správu USA.
– Palau, nyní stejnojmenný nezávislý (od roku 1994) stát, patří k němu 241 ostrovů a ostrůvků, z toho 11 obydlených. Německo získalo toto území koupí od Španělska (v roce 1899). Mandátní správa byla přidělena Japonsku, které je v roce 1914 obsadilo, po druhé světové válce vystřídali Japonce Američané.
– Marshallovy ostrovy, s více než tisícovkou atolů (32 obydlených), anektovalo Německo v roce 1885. Na začátku první světové války se Němci vzdali Japoncům, následující japonská mandátní správa byla po druhé světové válce nahrazena správou USA. Nyní jsou Marshallovy ostrovy ve volném státoprávním svazku s USA, byť od roku 1991 mají členství v OSN.
– Severní Mariany, skupina 16 ostrovů. Německo je koupilo od Španělska a stejně jako ve třech předchozích případech je na začátku první světové války obsadilo Japonsko, které je pak obdrželo jako mandátní území a po roce 1945 byly svěřeny USA. V roce 1975 se obyvatelé v referendu rozhodli pro statut přidruženého státu USA. V Zemích a cestách č. 3/2011 jsem popisoval boje o osvobození hlavního ostrova Saipanu v červnu 1944 armádou USA.
– Nauru s pouhými 21 km2 je po Vatikánu a Monaku třetím nejmenším nezávislým (od r. 1968) státem světa. Ostrov patřil Britům a Němci ho získali dohodou v roce 1886. Potřebovali jeho hluboký přístav jako základnu skladů uhlí pro lodní dopravu v celém středním Pacifiku. Místní posádku odtud vytlačili Novozélanďané, nicméně na následné mandátní správě ostrova se podílel Nový Zéland s Británií a Austrálií. V Zemích a cestách č. 3/2006 je otištěn můj článek Nauru aneb milionáři z Mikronésie.

Druhým správním celkem pacifických německých kolonií byla Německá Samoa. Samou jsem popsal v článku Plavecké ostrovy – dvakrát Samoa, který by měl vyjít v některém z příštích čísel Zemí a cest. Německé společnosti už od r. 1877 držely polovinu zemědělské půdy na velkých ostrovech Upolu a Savai’i a na třech menších. Poté, co se Velká Británie vzdala v roce 1899 nároků na Samou výměnou za jiná území v Polynésii, připadla západní část souostroví Německu a východní část USA. Německé koloniální panství na Samoe skončilo de facto v roce 1914 obsazením novozélandskými jednotkami a de iure v roce 1920 zřízením mandátní správy Nového Zélandu. Území vyhlásilo nezávislost v roce 1962 pod názvem Západní Samoa. Východní část souostroví (Americká Samoa) zůstává pod správou USA.


Země a cesty 130

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.